Zveřejňování rozsudků: Přelomové opatření, které může zlepšit pověst českého soudnictví

Když Okresní soud Brno‑venkov dostane na stůl skutkově podobný případ, jako nedávno řešil například Městský soud v Brně (či jakýkoliv jiný nižší soud), jejich rozhodnutí by se neměla zásadně lišit. Předpokládá to náš ústavní pořádek, judikatura vrcholných soudů i občanský zákoník. Jak je tedy možné, že obžalovaný odchází od jednoho soudu s mírnou pokutou, zatímco jiný obžalovaný dostává u druhého soudu za podobný delikt podmínku? Soudce v prvním patře totiž nemá tušení, jak rozhodla o pár týdnů dříve soudkyně o patro výš. Tak vypadá rozšířená praxe.

Management soudnictví u nás ustrnul někdy v době na přelomu 19. a 20. století a podle toho to také vypadá. Nepředvídatelnost soudního rozhodování je v Česku obrovská. Podle hesla každý pes jiná ves soudy rozhodují v obdobných případech velice rozdílně. Jednotný a jednoduše přístupný systém sdílení rozhodnutí, do kterého by měly povinnost přispívat všechny soudy, dosud nefungoval. To se od příštího roku změní. Parlament schválil průlomovou novelizaci zákona o soudech a soudcích, která přináší převrat ve formě požadavku na zveřejňování všech soudních rozhodnutí. Zákonná povinnost zveřejňovat rozhodnutí v jedné on‑line databázi nově padne na okresní, krajské i vrchní soudy. Jedná se o revoluční legislativu, která může české soudnictví zásadně změnit.

Proč je rozhodování nepředvídatelné

Absentující předvídatelnost rozhodování v Česku pramení z problémů na úrovni vrcholných soudů, nižších soudů, exekutivy i legislativy. Podívejme se na všechny čtyři úrovně blíže.
Funkce Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu coby článků soudní soustavy, jejichž úkolem je mimo jiné sjednocovat judikaturu nižších soudů, je zcela nedostačující. Jednou z hlavních příčin je tempo, v jakém se mění zákony, a obrovské množství norem, které jsou každý rok přijímány. A to nejen českým zákonodárným sborem, ale i orgány EU a dalšími mezinárodními institucemi, na jejichž rozhodnutí musí české právní prostředí neustále reagovat. Soudy jsou dlouhodobě zahlceny, řízení jsou zdlouhavá, a než dojde k rozhodnutí nejvyšších instancí, legislativa či vůbec právní kontext věci je už dávno pozměněn.

Na úrovni nižších instancí je problémů hned několik. Soudci, jednotlivé senáty, natož pak jednotlivé soudy v podstatě netuší, jak rozhodují kolegové, kteří mají jednací síň na stejné chodbě. Systém pro sdílení judikatury totiž dosud prakticky nefungoval a samotné soudy povinnosti do něj přispívat příliš nedbaly. Zařazovat rozhodnutí do centrální databáze přitom musí okresní, krajské a vrchní soudy už od roku 2003. Od roku 2011 pak mají být podle instrukce ministerstva spravedlnosti ve veřejné databázi zveřejňována alespoň „významná“ rozhodnutí. Přesto bylo v českých databázích začátkem letošního roku k dispozici pouze necelých šest tisíc rozhodnutí nižších soudů, zatímco slovenská databáze (kde platí od roku 2012 zákonná povinnost) jich obsahovala téměř tři a půl milionu. Z šetření veřejného ochránce práv mimo jiné vyplynulo, že na vině je zejména nízká aktivita soudů, které většinově plošné zveřejňování odmítaly. S tím úzce souvisí i exekutivní rovina.

Agendu zveřejňování soudních rozhodnutí má z manažerského hlediska na starosti ministerstvo spravedlnosti, které má řádné fungování evidence rozhodnutí povinnost zajistit. K tomu dlouhou dobu nedocházelo. Soudům ze strany ministerstva scházelo metodické vedení i materiální pomoc a uživatelská přívětivost databáze byla tristní. Přitom právě administrativní náročnost byla jedním z hlavních argumentů soudců, proč svoji povinnost neplní. Teprve v loňském roce po dlouhých průtazích ministerstvo instrukci z roku 2011 novelizovalo, zřídilo pro soudy částečně automatický anonymizér a spustilo novou databázi.

A tím se konečně dostáváme i k legislativní úrovni, kde je hlavním problémem skutečnost, že dosud žádná neexistovala. Povinnost zveřejňovat rozhodnutí upravuje podzákonný předpis, jehož novelizace je významným posunem, ale pro její faktické naplňování nestačí. Ministerstvo nemá účinné prostředky, jak naplňování databáze zajistit a vymáhat. Instrukce zároveň nezaručuje dlouhodobou stabilitu opatření a měla by sloužit především k upřesnění povinnosti, kterou ukládá zákon. Současně dochází uložením této povinnosti k zásahu do fungování soudů, a proto s ohledem na princip dělby moci a nezávislosti soudní moci je vhodné, aby byla předmětná povinnost uložena soudům zákonem. Dosáhnout toho se konečně podařilo na konci května.

Ministerstvu se do zveřejňování nechtělo

Odborná veřejnost, z řad advokátů, akademiků i neziskových organizací, volala po povinném zveřejňování všech soudních rozhodnutí dlouhodobě. Soudy se tomu z výše uvedených důvodů naopak spíše bránily. Přitom kdo pravidelně soudy navštěvuje, dobře ví, že kvalita českého soudnictví je efektivitou a kvalitou rozhodování podobná současnému stavu státní správy.

Zavést zákonnou povinnost přislíbil v roce 2019 prosadit tehdejší ministr spravedlnosti Jan Kněžínek, do návrhu novely zákona o soudech a soudcích se však pod vedením jeho nástupkyně Marie Benešové úprava už nedostala – co víc, ministerstvo proti této variantě až do poslední chvíle protestovalo. To i přesto, že se vláda ke zveřejňování všech pravomocných rozhodnutí vrchních, krajských a okresních soudů zavázala v Akčním plánu pro otevřené vládnutí 2018 až 2020.

Teprve před druhým čtením novely a po aktivním lobbingu Rekonstrukce státu předložili poslanci dvě varianty pozměňovacích návrhů, které zákonnou povinnost zavádějí od července roku 2022. Hlasy poslanců si nakonec získala minimalistická verze návrhu, která ponechává podrobnosti týkající se rozsahu, výjimek ze zveřejňování i podoby anonymizace na vyhlášce, kterou musí ministerstvo do příštího roku připravit. Minimalistická úprava není ideální, přesto se jedná o průlom, který může zásadním způsobem pomoci transformovat soudnictví. Důležité bude vyjasnit harmonogram, podle kterého se jednotlivé agendy začnou zveřejňovat.

Zveřejněné rozsudky ulehčí práci soudcům

Prvním a největším klientem veřejně dostupných rozhodnutí soudů budou právě soudci. Možnost porovnání rozhodnutí s jinými soudci, nadto v transparentním prostředí, dává šanci na zrychlení samoregulace soudů samotných, jednodušší výměnu znalostí a poznatků, a tedy rychlejší sjednocování judikatury v čase s daleko větší transparentností. Pokud budou rozsudky zveřejňovány ve strojově čitelném formátu, což by mělo být naprostou samozřejmostí v době, kdy jsme schopni strojově zpracovávat a vyhodnocovat velké objemy dat, pak bude také možné kvalitu soudního rozhodování systematicky vyhodnocovat. Stejně tak se otevře možnost vyhodnocovat trendy v soudním rozhodování. To představuje důležitou zpětnou vazbu zákonodárcům k tomu, jak jsou zákony v praxi skutečně aplikovány, kde vznikají chyby v praxi a kde je třeba legislativu změnit. Otevřenost soudů může zároveň posílit důvěru občanů v justici a soudům ulevit od vyřizování žádostí o informace.

Rozsudky dostupné na internetu ale mají velký význam i pro veřejnost. Plošné zveřejňování posílí transparentnost justice a občanům umožní fungování soudů lépe porozumět a předvídat. Pokud bude občan například uvažovat nad tím, zda podat, či nepodat žalobu, bude mít možnost dohledat si rozhodnutí soudu v podobném případu a informovaně se rozhodnout, zda má smysl se na soud vůbec obracet. Přínos je zásadní i z hlediska digitalizace justice a státní správy obecně. Soudy jsou dlouhodobě zahlceny, řízení jsou zdlouhavá, a než dojde k rozhodnutí nejvyšších instancí, legislativa či vůbec právní kontext věci je už dávno pozměněn.

Autor: Pavel Franc (CEO Frank Bold, zakladatel Rekonstrukce státu) , Ervín Hausvater (Frank Bold, Rekonstrukce státu)

Text původně vyšel v měsíčníku Právní rádce.