Černá díra jménem politické instituty

Snaha pozvednout úroveň politické kultury je určitě chvályhodná; sledujeme-li naše politiky, jak se vzájemně osočují a obviňují z trestných činů, a srovnáme-li to například s nedávným vystoupením Mhairi Black, 20leté poslankyně SNP v Dolní komoře britského parlamentu, je české politice trocha kultury více než třeba. Způsob, jakým se jí snaží podpořit současná podoba novely zákona o politických stranách, ale k vytyčenému cíli nepovede. Pokud poslední verze novely, představená v květnu, neprojde radikální změnou, reálně hrozí, že se politické instituty stanou jen dalším, státem financovaným nástrojem předvolební kampaně pro vybrané parlamentní strany.

Politické instituty by měly mít každoročně od státu nárok na částku rovnající se 10 % z celkové výše příspěvku na činnost, který náleží straně nebo hnutí, které politický institut založily nebo jsou jeho členem. Bude vyplacena pouze stranám, jejichž alespoň jeden poslanec byl zvolen za danou stranu alespoň ve dvou z posledních tří po sobě jdoucích volebních období Poslanecké sněmovny, včetně toho probíhajícího. Částka půjde na konto strany, která ji následně smí použít výlučně k hrazení výdajů na činnost institutu. Nebude vyplacena, pokud politický institut ztratí svůj status veřejné prospěšnosti. Podle připravovaného zákona tento status zavazuje právnické osoby k tomu, aby za každé uplynulé účetní období odevzdaly do sbírky listin veřejného rejstříku výroční zprávu a pokud je jejich obrat v tomto účetním období vyšší než 5 milionů Kč, nechali svoji účetní uzávěrku ověřit auditorem. To je vlastně celý kontrolní mechanismus, kterému by podle současného záměru měly podléhat i politické instituty.

Nebudou tedy kontrolovány Úřadem pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, jejich bankovní účty nebudou transparentní, nebudou ani limitovány v tom, od koho smí, nebo nesmí přijmout dar, ani v tom, u koho si smí, nebo nesmí vzít půjčku. O tom, zda politický institut porušil povinnosti vyplývající ze zákona o statusu veřejné prospěšnosti, bude rozhodovat pouze ten, kdo povede veřejný rejstřík.

Politické instituty se tak velmi snadno mohou stát černou dírou, do které potečou jak státní, tak soukromé peníze, následně použité na posílení předvolebních kampaní vybraných stran. Mluví-li předkladatelé zákona o tom, že zavedením institutů následují německý model, ignorují tak zjevné rozdíly mezi německou právní úpravou a představovanou úpravou českou. V Německu se regulace „politických nadací“ (Parteienstiftung) vyvíjela díky judikatuře Spolkového ústavního soudu a společnými dohodami nadací. Rozhodnutí Spolkového soudu po německých nadacích požaduje sebereflexi, aby byly právně a fakticky nezávislé na stranách a své úkoly vykonávaly samostatně, na vlastní odpovědnost a s intelektuální otevřeností. Výkonné orgány nadací nejsou personálně propojeny s vedením politických stran. Členové nadací, kteří jsou zároveň straníky, jsou uvedeni ve zvláštních seznamech. Na naplňování podmínek veřejné prospěšnosti průběžně dohlíží finanční úřad, vedení rozpočtu a hospodaření politických stran je kontrolováno Spolkovým kontrolním úřadem. Své finanční záměry nadace dopředu konzultují s komisí nezávislých znalců svolanou spolkovým prezidentem. Státní příspěvek německým nadacím je vázán na trvalé „politické proudy“, zosobněné ve stranických parlamentních frakcích, nikoliv na poslance.

Pokud chceme mít v české politice skutečně nezávislé instituty, které zvýší politickou kulturu a úroveň současné diskuze, neměli bychom čekat na to, až se aktivita dostane před český Ústavní soud a do jeho judikatury. Je třeba, aby byl od počátku nastaven takový formální právní rámec, který nedovolí politickým institutům stát se nástrojem kampaně politických stran, ale umožní jim rozvinout se ve skutečně nezávislá centra politického myšlení. Současná podoba novely zákona o politických stranách to neudělá.

Vít Šimral