Financování politických stran je pro politiky podobně populární téma jako návštěva tchyně. Léta se o něm mluví, ale řešení se odkládá, co to jde. Současná vláda bude konečně v příštích týdnech jednat o novelách zákonů, které mohou současný tristní stav zlepšit. Obsahují ale miny, které nadějné změny snadno potopí.
Jen pětice z 28 státu EU nemá nezávislou kontrolu financování politických stran. Ano, uhodli jste. ČR mezi tuto pětici patří. Jak vyplývá z naší nedávné studie, přísnější pravidla pro dohled na stranickými kasami mají téměř všechny evropské státy. Systém podobný tomu českému, kdy financování stran kontrolují jen sami politici, je pouze v Německu.
Zatímco v zemích, jejichž legislativu jsme studovali, hrozí za chyby ve stranickém účetnictví tvrdé pokuty, odejmutí státních příspěvků nebo i tři roky vězení, u nás je problém i zrušit stranu, která několik let neodevzdala výroční finanční zprávu. Jak zjistilo sdružení Oživení, od roku 2003 nedostaly strany za chyby v účetnictví pokutu žádnou.
V dnešní debatě - jestli peníze pokřivují politickou soutěž - se na to snadno zapomíná. Předtím než se zavedou případné limity na dary či na kampaně, je potřeba vyřešit, aby stranické finance a pravidla vůbec někdo dokázal zkontrolovat a limity tak nevedly jen k hromadnému využívání nastrčených prostředníků, tedy bílých koní.
Navržené novely zákonů obsahují nyní řadu dobrých nástrojů: Za prvé navrhují malý úřad, který se bude po vzoru řady států specializovat na kontrolu financování stran a udělovat sankce za porušení zákona. Za druhé „utajené“ výroční zprávy politických stran by měly být dostupnější a obsahovat výrazně podrobnější údaje. V neposlední řadě obsahují rotaci auditorů stranického účetnictví, transparentní účty nebo označování inzerce v kampaních.
Tyto body, ke kterým se mimo jiné zákonodárci zavázali v rámci Rekonstrukce státu, zatím jsou výrazným zlepšením. Je potřeba podtrhnout slovo „zatím“. Koaliční strany se nemohou dohodnout například na podobě dohledu. Někteří chtějí svěřit pravomoc Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, který to z rozumných důvodů odmítá. Větší problém je ovšem návrh politických institutů, které mohou propagovat stranu či kandidáty, přijímat neomezeně dary, ale přitom nebudou podléhat žádné kontrole a bude snadné je zneužívat v průběhu volebních kampaní. V jinak rozumném zákoně tak vznikne pořádná černá díra. Navzdory tomu, že už dnes české strany získávají třikrát více peněz než v Polsku, státní dotace pro politické instituty jsou odhadovány na dalších 45 milionů ročně.
Zákon se ovšem může zaseknout ještě na jiném bodě. Do hry totiž vstoupilo přání ČSSD, které chce omezit výše darů od občanů a firem i volební výdaje. Takové limity ve světě běžně existují a je dobře, že o nich strany pod tlakem nové reality začínají mluvit. Přidávat je ale do zákonů na poslední chvíli bez zavedené funkční kontroly znamená, že se celá reforma hospodaření stran může velmi snadno zaseknout a ve výsledku se znovu „nepovede schválit“.
Magdaléna Klimešová
Nikola Hořejš
Chci být v obraze a dostávat informace o tom, co podstatného se v politice děje a jak politici plní své sliby.
Podpořím férovější a průhlednější politiku v Česku
