Devět bran politického myšlení (komentář J. Spurného)

Pokud někoho zajímá politika, vadí mu korupce, je zvědavý a chce vyřešit trochu složitý, ale zároveň zábavný hlavolam, je na správném místě. Rekonstrukce státu nabídla průvodce uvažováním a jednáním politiků za poslední tři roky. Dnes v Česku zřejmě neexistuje objektivnější vodítko, podle něhož můžeme hodnotit naše zástupce v Parlamentu a kandidáty, kteří se ucházejí o naši přízeň ve volbách. Jde sice jen o sondu relativně malé výseče politického myšlení a činů, ale týká se jednoho z nejpalčivějších problémů této země – korupce.

Jak si odříct příležitost vzít úplatek

Rozdíl mezi politickým slibem a jeho splněním je velký a tohle banální konstatování nám zřejmě stvrdí každý dotázaný, na ulici, v módním salónu či hospodě. Rekonstrukce státu nám ale ukázala, že to nemusí být bezpodmínečně pravidlem. Před třemi lety sepsala jak by mělo vypadat devět zákonů, které by mohly do jisté míry postavit hráz tuzemské korupci, její lidé oběhli kandidáty do sněmovny či senátu a ti jim v předvolebním zápalu slíbili, že pokud budou zvoleni, budou bojovat za schválení oněch devíti protikorupčních norem. Boj proti defraudačnímu uvažování a jednání stvrdilo podpisem 165 současných poslanců a dvacet čtyři senátorů. Uběhly tři roky, schváleno je pět zákonů, zbývající čtyři jsou v různé fázi rozpracovanosti.

To je první úspěch. Teď neposuzujme kvalitu zákonů a jejich klady či nedostatky. Pokud si autor dobře pamatuje, tak třeba o potřebě zákona, který by nutil veřejnou správu zpřístupňovat své smlouvy, se v médiích debatovalo od přelomu tisíciletí a zřejmě by se debatovalo dodnes, nebýt iniciativy, která se rozhodla za přijetí zákona aktivně lobbovat. Jiný příklad. O nemorálnosti a defraudačním potenciálu politických trafik – hlavně v dozorčích radách státních firem -  se mluví už od přelomu poslední dekády minulého tisíciletí. Zákonodárci začali projednávat předpis, který by to řešil teprve pod tlakem Rekonstrukce státu – jeho vznik je i tak teprve v počátku.

Poslanecký nebo senátorský job patří v Česku dlouhodobě mezi opovrhovaná zaměstnání. Mnoho občanů má dojem, že si jimi zvolení zástupci přišli do Parlamentu nakonec jen nahrabat. Ne, že by to nebyla v některých případech pravda.  Ale hlasování jejich zástupců, kteří si sami a dobrovolně, skrze Rekonstrukcí státu navržené normy, ztěžují přístup ke klientelistickým a korupčním penězům je samozřejmě dobrá zpráva. A mění hloupou a ustálenou frázi, že všichni kradou. Byť ve srovnání se zeměmi jako je Dánsko, Německo nebo Rakousko jsou naši politici v odříkání příležitosti nechat se zkorumpovat teprve na začátku cesty.

Konečně i čísla, která prokazují, že pro protikorupční zákony Rekonstrukce státu zvedli poslanci a senátoři dosud a v průměru ruku zhruba v padesáti procentech případů, kdy měli možnost o nich hlasovat, není špatné zjištění. Pokud totiž studujeme jejich odmítnutí pečlivěji, je zřejmé, že hlasují proti i kvůli tomu, že se jim nelíbí nějaká část zákona, nikoliv myšlenka, že by se třeba mělo prudce omezit sponzorování politických stran soukromými subjekty a že by soutěž ve volbách měla být férová a měli by mít příležitost i chudé strany.

Zvednout se od stolu

Jsou tu samozřejmě i jiné počty. Poslanci mají  ve slíbeném  protikorupčním boji splněno třeba v tom, že schválili zákon o státní službě, který měl odpolitizovat státní správu. Jenže Rekonstrukce státu upozorňuje, že zákon byl schválen v podobě, která nevyhovuje běžným evropským kriteriím. I další už schválené zákony mají své mouchy, mohly by být přísnější, přehlednější, otevřenější, mohly by mít méně různých výjimek. Samozřejmě o zákonech se vede při jejich schvalování v Parlamentu debata a ta docela často původně srozumitelně formulované normy mění na nepřehledný předpis. V případech zmíněných protikorupčních zákonů se ale čtyři pětiny poslanců dopředu zavázaly, že do tvorby budou házet co nejméně vidle. A svůj slib nedodržují. V mnoha případech si pozorovatel odnese z hlasování poslanců dojem, že se vlk nažral a koza zůstala celá. Máme zákon o státní správě, který státní správu neodpolitizoval.

To, jak jednotliví poslanci různých stran hlasovali, může být pro nás vodítkem, komu máme hodit hlas v příštích volbách jen do jisté míry. Dá se říct, že pro protikorupční zákony hlasuje podle zveřejněných analýz nejvíce hnutí ANO, na druhou stranu je toto hnutí zásluhou nebývalého střetu zájmu jejího šéfa Andreje Babiše už z principu (a o princip jde v zákonech navržených institucí Rekonstrukce státu především) velkým korupčním rizikem.

Na druhou stranu si z analýzy hlasování poslanců a senátorů můžeme udělat poměrně objektivní obrázek o jednotlivých politicích, přesně řečeno o jejich schopnosti porozumět podstatě korupce, jejímu paralyzujícímu dosahu na řízení státu a nástrojům, kterými se dá omezit. Tedy, nejen proto, že se třeba dozvíme, že hlasovali pro protikorupční zákony Rekonstrukce státu v devadesáti procentech případů, ale můžeme si o těchto „protikorupčních“ poslancích na stránkách sněmovny najít jejich proslovy a nechat se inspirovat tím, co říkají a proč to říkají.

Můžeme samozřejmě najít i poslance či poslankyni, která je v analýze Rekonstrukce státu vedena jako podporovatelka protikorupčních zákonů, ale jen trochu hlubší znalost jejích poslaneckých aktivit nám řekne, že asi neví, pro co zvedá ruku, protože v jiných zákonech – které mohou nějak omezit korupci, ale nepatří do portfolia Rekonstrukce státu – hlasuje proti.

Tohle není relativizování analýzy iniciativy, jen upozornění, že čísla mohou být ošidná. Přes tuhle pochybu je jasné, že nám (tedy občanům) Rekonstrukce státu nabízí docela inspirativní cestu a čísla, které mohou pomoci ovlivnit politiku. Vyžaduje to samozřejmě jistou zvídavost, chuť dávat věci do souvislostí a taky nutnost se zvednout od stolu, u něhož právě sedíme.

Jaroslav Spurný

Autor je redaktorem týdeníku Respektu.